Šmejkal se vrací se zlatým hattrickem

11.06.2011 22:38

Šmejkal se vrací se zlatým hattrickem Tisk
Napsal Martin Maršálek  |  Středa, 08.06.2011

2011_mejz_01(Vitoria, Španělsko) V parádní představení českých barev se proměnilo 1. Mistrovství Evropy juniorů a žen, které se konalo v baskické Vitorii na severu Španělska. I když číslovka jedna je zavádějící, protože první kontinentální šampionát těchto kategorií měl premiéru před dvěma roky v Rumunsku. To se však jednalo o šampionát federace FIFTA, nyní se jednalo o akci organizovanou novou evropskou asociací EFTA. Každopádně zlatá žeň v podobě pěti zlatých medailí je nad očekávání. Ženská část výpravy dokonce získala ceněný zlatý hattrick a byl u toho i evidentně dojatý zaskakující trenér JIŘÍ ŠMEJKAL. Čeho se (zatím) nedočkal u mužů, mu bohatě vynahradila něžnější část nohejbalové základny.

Pane Šmejkale, je asi zbytečné ptát se na vaše pocity a dojmy.

Za sebe jsem samozřejmě moc spokojen. Podařilo se nám vyhrát všechny tři disciplíny. Od doby, co jsem se ženské reprezentace ujal, tak jsme na žádném šampionátu nebyli. Na mezinárodních turnajích holky ne vždy potvrzovaly, co v nich skutečně je. Tady zahrály všechny velmi dobře a prodaly to, co v nich je. Před šampionátem jsem se právě na psychiku hráček zaměřil a dal si za úkol jí vyčistit. Vytvořila se pohoda a dostavily se výsledky. Nakonec vyšla dobře i nominace, každá z holek má alespoň jedno zlato.

Abychom vše neviděli jen přes růžové brýle. Vám nyní nahrálo do karet to, s čím se v opačném gardu dlouhodobě potýkáte u mužů, kde vám každoročně absentuje některá z opor. Nyní mohly plakat zejména Slovenky, kterým chyběla jejich první smečařka Peruňská.

Vím, kam míříte. Od roku 2005, co vedu muže, se náš největší rival ze Slovenska nemusel potýkat s marodkou opor. Teď se mu to stalo u žen. Ale ani já jsem nyní neměl kompletní kádr. Chyběla mi z rodinných důvodů Lenka Majerová, která na soustředění měla v krátkých dvojicích nejlepší formu ze všech hráček. Prostě to se stává a my trenéři se s tím musíme poprat. Slovensko zase nyní, jak já říkám, vyskladnilo dvě nové smečařky, z nichž jedna z nich nám dělala velké problémy. To mě velmi překvapilo.

Pojďme tedy trenére k jednotlivým částem zlaté mozaiky. Jako první se mohla se zlatou medailí potěšit singlistka Lucie Vokáčová.

Lucka je hráčka, která se vždy dokáže připravit na velkou akci. Umí na sobě pracovat individuálně a je na ní vždycky spoleh. Je svědomitá a dobře trénovatelná, výborně plní taktické pokyny. Prožil jsem si s ní i kritické semifinále se Švýcarkou, kde to bylo těsné a naopak pohodové finále, kde Lucka zahrála možná nejlepší zápas v životě.

Mezi singlisty bývá největší konkurence. Bylo tomu tak i zde u žen?

Nedá se úplně říci, že zde byla největší konkurence. Ale byla tam malá šikovná Francouzka, která všem dělala problémy a nikdo jí do semifinále nechtěl. Švýcarka je také šikovná, zase udělala posun dopředu. O Slovenkách hovořit nemusím. Řekl bych, že ta první čtyřka je dost vyrovnaná. Celkově se mi ale jako nejvyrovnanější jevila disciplína dvojic.

Tak a jsme tedy u deblů. Jak jste viděl konkurenci a české výsledky tam?

V prvé řadě je třeba zmínit, že to nejsou klasické české dvojice, ale dvojice hrané na kratší hřiště, kde zadní čáru tvoří čára podání. Naše hráčky tedy na tuto disciplínu nejsou zvyklé. Já jsem do poslední chvíle přemýšlel nad sestavou a oznámil je až v pátek večer.

Až v pátek večer? To je dost neobvyklé?

Samozřejmě nominace byla jasná, ale my jsme na soustředění dlouho hledaly optimální sestavu. Rozhodoval jsem se, která smečařka bude hrát dvojice a která trojice. Nakonec jsem se rozhodl pro Lucku Vokáčovou, Lucku Fišerovou a Janu Möglichovou, která se nejlépe úderem vejde do menšího hřiště. Pro Janu hrála roli i její luxusní nahrávka. Vyplatilo se nám to, ve finále jsem musel sestavu třikrát protočit, protože jsme stále dotahovali a dobré střídání to rozhodlo.

2011_mejz_02Jaké byly klíčové chvíle, které rozhodly o zlaté medaili z dvojic pro Českou republiku?

Holky hrály dobře, celý šampionát to hrály na saku, neměly problémy s mezihrou. Ve finále Slovensky hrály výborně, levačka s pravačkou je vždy výhodou. Vyhrály první set, kde jsem střídal, prohrávali jsme i ve druhém setu. Obě Lucky nedělaly tolik bodů, znovu jsem střídal a Jana Möglichová začala chodit pořád na blok, dodržela vše, co jsme si řekli a donutila Slovenky k chybám. Lucka Vokáčová dobře v poli chytala, měla nadstandardní servis a najednou to šlapalo. Třetí set už holky měly pod kontrolou.

Splnily tedy hráčky ve dvojicích svou roli, nebo některá přece jen se potýkala s kolísavými výkony?

Všechny zahrály velmi dobře. Jsem štastný, že hráčky pochopily, proč právě je jsem vybral pro tuto disciplínu. Nemyslím si, že by jiné hráčky tuto roli zvládly lépe.

Poslední disciplínou byly trojice. Tam nás reprezentovala pětice hráček.

Ve trojicích bych řekl, byla nejmenší konkurence. I když u některých států je vidět zlepšení, chybí jim naše palebná síla v útoku. Jsou technicky dobře vybavené, ale nemají prostě razantní smečařky. Tam jsme čekali, že přes ně bychom měli projít a hrát finále. V semifinále ale Švýcarky ve třetím setu nad Slovenkami vedly už 8:6 a schylovalo se k velkému překvapení. Já jsem nevěřil, že bychom mohli hrát finále proti někomu jinému, než Slovenkám. Nakonec to ale Slovenky zvládly. Ve trojkách jsem se rozhodl hrát jiný herní model. Co jsem pozoroval minulé šampionáty a soustředění, tak hra na dvě smečařky nám nesedí, ve hře je pak chaos.

Čím je to způsobené? Chybí v týmu nahrávačka, která umí rozhodit kvalitně nahrávku mezi obě smečující hráčky?

To snad ani ne. Myslím si ale, že na reprezentační úrovni vždycky u holek byla taková ta nervozita, křeč. Občas nevěděly, která to má kdy táhnout, kupily se chyby, nikam to nevedlo. Čili jsem se rozhodl již na soustředění, že se bude hrát pouze na jednu smečařku se dvěmi polařkami. Vyplatilo se nám to, samy holky viděly, že je to čistší hra. Na síti se tak střídala Růžena Vrtišková a Lenka Plachá. Také dvě nahrávačky byly dopředu určeny, Kateřina Červenková a Veronika Malátová. Ta se trochu obávala, že na tom postu tolik nehraje. Jako pátou hráčku jsem měl žolíka v podobě Lucky Vokáčové, která tak jako jediná hrála ve všech třech disciplínách. Její pole a nahrávku je vždy třeba využít.

Jak tedy vypadala základní sestava trojic?

Celý turnaj si v roli smečařek táhly Vrtišková a Plachá. Vzadu byla vždy Červenková s Malátovou s tím, že jsem je takto poslal i do finále. Před finále jsem jim vytvořil takovou pohodu, že si hodně věřily. Nechtěl jsem, aby nám po dvou zlatých utekla ta třetí. Hráčky jsem upozornil, že ve finále už nebudu střídat jen podle dohody, ale budu střídat vždy, když si to situace vynutí. Ve finále jsem tedy nechal hrát na smečařské pozici Vrtiškovou, která konečně v reprezentaci zahrála to, co od ní chci a to, co umí. Celý zápas táhla dobře, už jsem proto nechtěl do složení zasahovat. Plachá s Vokáčovou tak ve finále už nemusely na hřiště. Žádná z hráček však nemusela být zklamaná, zahrály si všechny. Dojalo mě, když třeba večer při oslavách za mnou přišla Veronika Malátová a poděkovala mi za to, že něvěřila, že jí pošlu do finálového zápasu.

2011_mejz_03Je to rozdíl vést ženy a muže?

U žen jsou tajmy jiné, příprava, je to celé víc kolektivní. Hráčky jsou vděčnější a celé je to u nich o té psychice. Prostě jim musíte rozzářit oči a ony pak ze sebe vydají maximum. Tým tady šlapal jako tým. Všechny hráčky zahrály to, co jsem od nich čekal a co normálně hrají při tréninku. A to i ty méně zkušené a méně vytěžované hráčky. Právě výkony těchto hráček měly pozitivní vliv na výkonost zkušených spoluhráček. Ty cítily, že to nestojí jenom na nich.

Bylo na šampionátu něco, co vás potěšilo už méně?

Po herní stránce ne. Spíše mě překvapilo, na to, jaká je to nová země, jak byl šampionát perfektně organizačně připraven. Hezká hala, všude čisto, tři kurty s našimi sítěmi a míči. K dispozici jsme měli celý sportovní komplex. Trochu jsem se před odjezdem obával, jak se s tím jako nováček poperou a holky jsem nabádal, aby kdyby se něco nepovedlo, hned nebrblaly. A tady žádný důvod nebyl. Udivilo mě, kolik zde bylo obětavých pořadatelů. Nebo třeba na semináři rozhodčích sedělo přes čtyřicet lidí.

Teď budete mít dilema. Víc už vyhrát nejde. Budete mít ještě motivaci dál u žen pokračovat, nebo se už soustředíte jen na muže?

Nelituji, že jsem se holek ujal. Jsem strašně rád, že se nám ty tři zlaté konečně povedly. Bylo mi až do breku. Nejsem ale slavoman, abych říkal, že jsem s nimi vyhrál všechno co se dalo, a tak odejdu. Já jsem se holek ujal proto, že nikdo jiný nebyl schopen se do výběrového řízení na trenéra k ženám přihlásit. Těsně po šampionátu jsem hráčkám dal na výběr, zda chtějí, abych s nimi dále pokračoval.

Promiňte, to mi ale moc dobře nezní. O postu trenéra národního týmu by asi hráčky neměly rozhodovat, od toho jsou jiní.

Já vím, že oficiálně to takto nemůže být. Jenže když to vezmeme oficiální cestou, tak nikdo trenéra dělat nechtěl. Takže jmenovat nebylo koho. Proto jsem své působení bral vždy jako záskok a zajímal mě názor hráček, zda mě takto chtějí.

Zpět